Složení textu z dílčích součástí (komponentů), uspořádání složek textu ve vnitřně propojený celek. Původně rétorický termín kompozice (z lat. compositio ‘složení, sestavení’) je velmi široce užíván v teorii literatury, stylistice n. textové lingvistice, existují však nemalé rozdíly v tom, co různí autoři a vědecké školy zahrnují do sféry její působnosti; v jeho pozadí je představa intencionality textu. Na důležitost pojmu k.t. výrazně upozornili příslušníci ruské formální školy a značně ovlivnili další výzkumy; ✍Žirmunskij (1980a:24) k.t. definoval jako „rozložení [prvků textu] v určité posloupnosti, rozvíjení a vzájemné spínání“; srov. též ✍Šklovskij (1948); ✍Tomaševskij (1970:121–153); ✍Všetička (ed.) (1970).

Hausenblas ve ✍VJPS (1971:47–54) v zásadní úvaze o termínu k.t. rozlišil čtyři metonymicky spjaté významy: (1) „sestavování celku ze složek, tedy činnost komponování“; (2) „složenost celku ze složek, tedy rezultát činnosti komponování“; (3) „komunikát sám na základě toho, že byl […] zkomponován a vyznačuje se komponovaností“; (4) „nauka o kompozici“. Z textového hlediska je nejdůležitější význam (2). Zde Hausenblas operuje s přístupem syntetickým (zaměření na to, „jak na sebe komponenty navazují“) a analytickým (zaměření na „horizontální členění promluvového celku“, na „předěly mezi složkami“). Elementární členění dané časovým průběhem textu spočívá v jeho rozdělení na počáteční, prostřední a konečnou fázi či část. Autor dále vyzdvihuje diferenci mezi segmentací „roviny výrazové“, realizovanou formálními prostředky (intonační kadence, pauzy, interpunkce, odsazení, dělení na verše a odstavce apod.), a segmentací „ve vyšších rovinách výstavby“ textu. Hausenblas zdůrazňuje, že i když se o k.t. hovoří především v souvislosti s tematickou výstavbou textu, měli bychom vycházet z existence společných principů ve všech jeho rovinách a aplikovat pojem k.t. i na užití jaz. prostředků; ty jsou pak uspořádány podle zásad „kompozice gramatické“, tj. syntaxe, i kompozice mimogramatické.

Do oblasti k.t. bývají ovšem zařazovány především obecné principy uspořádání jaz. i tematických složek textu (v Hausenblasově terminologii jde o prostředky tektonické; ✍Hausenblas, 1968:346), jako je opakování, paralelismus, gradace, kontrast (srov. též ✍Žirmunskij, 1980b:252–253), a dále způsoby utváření tematické výstavby textů, především narativních, tzv. syžetová k. (✍Šklovskij, 1948:65–87; ✍Žirmunskij, 1980a:24; ✍Všetička, 1986; ✍Všetička, 1997). Jde tu o relaci mezi chronologicko‑kauzálním sřetězením motivů a posloupností informací o nich v rámci textu; rozlišuje se tak k. chronologická, retrospektivní, paralelní, rámcová, řetězová apod.

V č. a slk. stylistice systematicky rozpracovali problematiku k.t. zejména ✍Bečka (1960), ✍Bečka (1970), ✍ČS (1992:281–419) a ✍Mistrík (1968), ✍Mistrík (1997:271–400). Bečka vymezuje styl jako spojení výběru „prostředků stylizačních“ (tj. jaz. prostředků s různými příznaky) a volby „postupů kompozičních“ (✍ČS, 1992:20) a navrhuje čtyřstupňový model k.t., chápané jako „uspořádání jazykového sdělení látky“ (✍ČS, 1992:284). Elementárním prvkem jsou podle Bečky větné celky, které se spojují do větných linií, přičemž se uplatňuje mezivětné navazování vyjádřené gramatickými prostředky, lexikálními prostředky n. jen obsahovou souvislostí. Větné linie pak budují tzv. tematické úseky, jež jsou definovány spíše vágně jako „části relativně uzavřené“; v zásadě jsou ohraničeny využitím jednoho slohového postupu (informace, vypravování, popis, úvaha, pojednání, resp. výklad), mohou však zahrnovat i několik slohových postupů, jež jsou navzájem propojené. Konečně se realizují přechody mezi tematickými úseky; rozlišuje se přechod měkký (explicitně vyznačený), ostrý (bez vyznačení) a splývavý.

✍Mistrík (1997:271) rozčlenil k.t. na mikrokompozici (gramatiku a tektoniku textu) a makrokompozici (architektoniku textu). Do oblasti gramatiky textu náleží různé způsoby navazování mezi výpověďmi (↗konektor, ↗koheze, ↗glutinace). Tektonika textu zahrnuje složky, které stojí nad gramatickými prostředky. Tyto složky se uplatňují tehdy, jestliže na text nahlížíme jako na horizontálně členěnou plochu, a jsou jednak vnitřní (odstavce, kapitoly), jednak rámcové (název, předmluva, závěr, doslov, shrnutí). Další skupinu složek budujících tektoniku textu tvoří citáty, poznámky pod čarou, různé formy podání řeči či scénické poznámky proti replikám v dramatu. V souvislosti s uvedenými složkami se často rozlišuje ↗horizontální členění textu, tedy členění uskutečňované v rámci jeho lineárního průběhu, a ↗vertikální členění textu, resp. odstupňování textu, v němž se odráží hierarchie komponentů (podstatné – doplňující, vlastní – cizí, řeč vypravěče – řeč postav apod.; např. ✍Čechová & Krčmová ad., 2008:119–121). Architektonika textu jako vyšší rovina jeho k. je pak podle Mistríka utvářena užitými slohovými postupy. Proti textům založeným na zmíněných principech kompoziční výstavby staví Mistrík texty atektonické, jež nemají „kompoziční koncepci“ a vyznačují se vysokým stupněm diskontinuity. Do této kategorie řadí dětskou řeč, projevy psychotiků, ale také zcela spontánní vyjadřování, texty produkované neslyšícími n. vnitřní řeč. Tomuto pohledu na text a jeho kompozici se poněkud vymyká moderní literatura navazující na spontánní vyjadřování či pracující s koláží textů a ↗vícehlasím, jehož smysl se utváří až při ↗interpretaci textu.